SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTAPředneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP.
15.
Když Sv.Jan Pavel připomínal přínos Lva XIII. pro rozvoj sociálního učení Církve, tedy ukázal, že si nestačí jen přečíst encykliku Rerum novarum. Je totiž třeba ji číst „ve spojitosti s celým bohatstvím učitelského úřadu Církve.“ (CA, II,17)
Co to znamená? Především to, abychom si všimli ještě jiných dokumentů tohoto velkého papeže. Mezi jinými je to encyklika o svobodě z roku 1888. Co je tam důležitého pro současnost? Pojednává se tam o svobodě. Lev XIII. nám ukazuje, že sociální problémy spjaté s rozvojem kapitalismu, nejsou způsobovány jen samotnou hospodářskou soustavou, která sama o sobě je něčím neosobním, ale že tyto problémy mají příčinu v člověku. Jde o falešné „chápání lidské svobody, která se vymaňuje z poslušnosti vůči pravdě, a tím i povinnosti respektovat lidská práva. Obsahem svobody se pak stává sebeláska, která vede až k přezírání Boha a života věčného a života věčného, která nezná mezí při sledování vlastních cílů a nebere ohled na požadavky spravedlnosti.“(CA,17)
Tuto skutečnost musíme mít na paměti. Jinak přehlédneme, že za sociálními problémy pracujících stojí především člověk, zneužívající své svobody. Potom už člověk s iluzí svobody snadno upadal do socialistické léčky, ať už to byl hitlerovský nacismus nebo stalinův internacismus. Socialismus se představoval jako dějinná nutnost, prosazující se zcela neosobně, a jakoby osudově nastupující po kapitalismu jako celkově nespravedlivém zřízení. Nespravedlnost kapitalismu se stavěla jako všeobecná a úplná. Zapomínalo se, že žádná věc sama o sobě není ani zlá, ani nespravedlivá, nýbrž za sociálními nespravedlnostmi nějakého zřízení stojí výchozí osobní nespravedlnosti nějakých, určitých lidí.
Podobně se osobní nespravedlnosti určitých lidí jako důsledek mylného chápání svobody projevily v tragických válkách, které v letech 1914 až 1945 otřásaly Evropou a celým světem. (CA, 17) Přitom šlo nejen o ty, kdo stáli v popředí společnosti a vedli ji, ale také o ty zástupy, které tak pohotově přijímaly za své všechny ty lži o třídním boji, o různé hodnotě ras či národů a tříd, a pohodlně se svěřovali vedení diktátorů.
Dvacáté století se stalo svědkem nebývale prudkého rozmachu všech druhů násilí. 20. století překonalo předcházející staletí počtem válek, množstvím válečných obětí, rozsahem ničení a účinností použitých prostředků ničení. Během 1. svět. války padlo na 6 milionů lidí. Dvacetiletí po této válce bylo jen příměřím, kdy se státy připravovaly k další válce. V 2.svět. válce přišlo o život na 46 milionů lidí. A poválečný mír? Bylo to zase jen příměří, jež vyplynulo z dohod mezi vítěznými mocnostmi. Až dodnes se mír opírá o vojenskou sílu a hrozbu jejího použití.
Reparace za škody, způsobené německými agresory ve 2.světové válce, dodnes Německo neuhradilo.
Velké nebezpečí pro světový mír tvoří právě falešné pojetí lidské svobody. Mezi politiky dnes převládl názor, že dostatečnou zárukou míru je úsilí o sjednocení se na úrovni hospodářské spolupráce. Stačí prý dát lidem svobodu podnikání a z jejich úsilí už samovolně vyjde mírové soužití. Velké naděje byly mylně vloženy do spotřební demokracie, ačkoli dějiny západních demokracií dokládají jejich slabost udělat něco pro zajištění míru. Jako odezva na bezbřehou demokracii, dennodenně sklouzávající k demagogii a mediokracii, provázené korupčními skandály, a nárustem zločinnosti,vystoupilií hlasatelé silného státu.
Jako nemohou snahy nějakého donucovacího režimu natrvalo zajistit lidem mírové soužití, tak ani mír, který měl vzejít ze spotřební demokracie západního vzoru, nemá trvalý ráz. Navenek svůdný ideál samovolného přirozeného vzniku trvalého demokratického mírového soužití, je vystavěn na množství náhodných předpokladů. Je to pouze falešný pacifismus. Lidem se namlouvá, že zavedením nějaké zákonné úpravy, a třeba i té nejvyšší, zahrnující demokratickou ústavu, se vytvoří předpoklady míru, který z nich pak samovolně a …