25. 10. 2015
Na základní škole jsme měli předmět, který se jmenoval Civilní obrana. Brali jsme to s nadhledem, jediné rakety, co nás tehdy zajímaly, byly ty, které vynesly na oběžnou dráhu Gagarina, Johna Glenna a další. Instruktáž v CO nás upoutala jen výjimečně, když se promítaly filmy. Největší úspěch měl snímek o chemickém zamoření. Lépe řečeno jeho závěr, když se protagonisté, kteří prošli simulovaně zamořenou krajinou, vrátili domů. Už před dveřmi si zouvali holínky, pak sundávali pláštěnky, rukavice a masky a nakonec kamera odvážně sledovala mladou ženu, jak se za průsvitnou plentou svléká a pečlivě se sprchuje.
Tento vzpomínkový úvod jen zdánlivě odvádí pozornost od tématu našeho semináře.
Každý den se přece pohybujeme v zamořeném území, ale na rozdíl od starého instruktážního filmu nejsou ani naše domovy očistným útočištěm, spíš naopak. Právě doma, když už jsme sňali nepohodlné společenské a pracovní masky, odložili úvazky a usadili se nalehko v obýváku, si zapínáme život ohrožující zdroje a vystavujeme se jejich účinkům. Ty přetrvávají i poté, co zářiče už jsou vypnuty a vstupují nám do snů jako volné pokračování scénářů, které do našich mozků naprogramovala televize a rozhlas. Na rozdíl od morčat inhalujeme škodliviny dobrovolně a ještě za jejich pravidelné dávky platíme. Naším „ziskem“ je iluze.
Podobně jako vězni přikurtovaní v Platónově jeskyni vnímáme vnější svět jen podle stínů a narežírovaných slov. Platónovo dávné podobenství o neschopnosti člověka vymanit se z pozice diváka, příjemce zkreslených informací, dnes působí jako věštba, která se vyplnila. Přikazovaný úhel pohledu sice není novinkou, s lidským vědomím se manipulovalo od nepaměti, ale teprve současná technika umožňuje projektovat stejnou iluzi ve stejné chvíli miliardám lidských morčat.
Epocha masově šířené lži, která spektakulárně odstartovala 11. září 2001, se ale podle principů dialektiky může proměnit v epochu prozření. Zatím je k tomu daleko, protože setrvačnost víry v takzvaně zjevenou pravdu je druhem sebeobrany člověka před tušenou bolestí, kterou by mohl vyvolat šok z pravdy poznané. Léčba šokem může být riskantní i pro léčitele, což Platón, žák popraveného Sokrata, věděl. V podobenství popsal, jak se jednomu z vězňů podařilo uniknout z tmavé jeskyně ven, do skutečného světa. Poprvé spatřil slunce a byl oslněn až k slzám. Když se vrátil do jeskyně, aby se podělil o poznanou pravdu, konzumenti stínohry mu nechtěli věřit a v hněvu, že jim ničí iluze, kterým přivykli, se rozhodli zvěstovatele zabít.
Poznávání a šíření pravdy bylo málokdy bezpečnou záležitostí. Přesto jsou lidské dějiny plné odkazů na neúnavné hledače, odvážné myslitele a kritiky, kteří se napříč časem snažili vést člověka k dospělosti. Líbí se mi úsloví, že světlo spálených knih osvítilo svět. Na jak dlouho ale? Dnes jsou urny s popelem, které máme seřazeny v knihovnách, obranou pouhých jednotlivců, zatímco zář televizních obrazovek funguje jako zbraň hromadného ničení zdravého úsudku.
Na besedách, kterých se občas účastním, se jakékoliv téma nakonec přelije do stesků na bídnou kvalitu našeho zpravodajství. Někdy padne i polehčující připomínka, že v dobách tzv. normalizace nám média přece lhala taky, takže současná situace je prý vlastně stejná. Tak to ale rozhodně není. My starší jsme živoucími svědky toho, že po krátkém období pravdomluvnosti na sklonku šedesátých let byla následná cenzura vnímaná jako cenzura a lži šířené znormalizovaným rozhlasem, tiskem a televizí byly většinou obyvatel hodnoceny jako lži. Dnes je to horší, protože část populace, především mladé lidi, zasáhla mediální hypnóza natolik, že si myslí, že žijeme v éře svobody slova. S mírnou nadsázkou lze říct, že proměna vědomí a smýšlení české společnosti se uskutečnila tryskem za pouhou čtvrtinu století, zatímco římsko katolické církvi nestačilo k plošnému přeprogramování českých mozků ani tři sta let.
Současná všudepřítomná a vševědoucí média plní své „svaté“ zadání mnohem pohodlněji a s obrovským rozmachem. Prvouka začíná už u dětí, které pěstounka televize vychovává k obrazu svému. Ohýbat mladé stromky je účinnější, než kácet pamětnické duby. Ty stačí označkovat výstražným rudým pruhem. A tak se v Čechách zastydlý antikomunismus stal utkvělým štítem, za kterým se noví a noví rekruti řadí do boje, který už dávno skončil. To „Kartágo“