14.8. 2015 Zvědavec
Otázka uprchlíků a imigrantů vyvolává v České republice vášně. Na jednu stranu jsou zde obavy z přílivu cizinců, vyjadřované i na demonstracích. Na druhou stranu máme demonstrace podporující přijímání uprchlíků a v masových médiích čteme kritické články o údajně neuvěřitelné vlně xenofobie a rasismu. Na probíhající diskuzi je leccos zajímavého a některé její aspekty bych chtěl v tomto svém textu podrobit zkoumání.
Imigrace ze statistického hlediska
V první řadě se nabízí otázka práce se statistickými čísly. Zastánci přijímání uprchlíků opakovaně hovořili o tom, že přece není pro Českou republiku problém přijmout nějakých 1000 uprchlíků. To mají asi pravdu. Jenomže je zvláštní, jak může stačit přijetí 1000 uprchlíků, když v médiích se lze dočíst takové zprávy jako např., že srbsko-maďarské hranice překročilo jen za jeden den 1100 lidí nebo že do Itálie se přeplavilo za necelý týden 10 000 běženců.
Tato nesrovnalost by nás měla vést k pátrání po dalších číslech. Na stránkách iniciativy Islám v ČR nechceme je výše uvedené číslo 1000 zpochybňováno poukazem na to, že jde jen o podíl z konkrétní čtyřicetitisícové skupiny utečenců. Pokud by však byl přijat systém povinných kvót, znamenalo by to údajně, že Česká republika by byla povinna přijímat nějakých 20 000–30 000 imigrantů ročně.
Jak to je tedy ve skutečnosti? Je blíže pravdě údaj 1000 imigrantů za rok, nebo 25 000 imigrantů za rok?
Počty žadatelů o azyl v Evropské unii se v posledních letech zvyšují. Podle evropského statistického úřadu to bylo loni 625 000 osob (o 44 % více než v roce 2013) a letos za první čtvrtletí 180 000 osob.
Pokud by příliv imigrantů do Evropy byl od posledního zmíněného údaje konstantní a pokud by došlo k přerozdělování vztažené na počet obyvatel té které země a pokud by byli přijati všichni žadatelé, znamenalo by to, že Česká republika bude přijímat 14 500 imigrantů ročně, z čehož lze odvodit, že za nějakých 70 let zde bude 1 000 000 lidí cizího původu, z velké části ze zemí blízkého východu či z Afriky.
Je třeba dodat, že ve skutečnosti je v Evropě poslední dobou asi 55 % žadatelů odmítáno, takže poměrně by na Českou republiku připadlo 6 500 legálních přistěhovalců za rok. O potenciálním množství ilegálních imigrantů si zatím nelze udělat věrohodný obrázek.
Z uvedené úvahy vyplývá, že ani jedna strana neuvádí úplně věcné informace a fakta prezentují tak, aby vyhovovala jejich názorům. Dále je vidět, že otázka, kolik imigrantů může Evropa dlouhodobě absorbovat a integrovat, je nejen legitimní ale vzhledem k rostoucímu počtu žadatelů o azyl i aktuální.
Dobrá vůle, či povinnost?
Veřejná diskuze probíhá do značné míry z vyhrocených pozic. Na jednom pólu je implicitně přítomná nebo i otevřeně vyjadřovaná představa, že bychom měli přijmout všechny imigranty, kteří o to projeví zájem, na druhém pólu zaznívá teze, že toto je naše země a poskytneme-li někomu útočiště, je to jen naše dobrá vůle.
O těchto pozicích lze samozřejmě z filozofického hlediska diskutovat a snad by to bylo i žádoucí, po praktické stránce je však situace taková, že Česká republika přijala určité mezinárodní závazky, z nichž vyplývá povinnost poskytnout politický azyl oprávněným žadatelům. O tom, kdo je oprávněný žadatel, rozhodují české úřady dle platných zákonů. K obecně respektovaným pravidlům patří pochopitelně to, že o žadatele je třeba se postarat, dokud nebude jejich žádost odpovědně posouzena.
Pokud tedy protiimigrantské inciativy a zastánci konzervativních názorů stojí o to, aby Česká republika měla nad přílivem imigrantů plnou kontrolu, pak by měli v první řadě usilovat o to, aby se Česká republika uvedených mezinárodních závazků zbavila.
To, co levicoví liberálové označují za xenofobní proud, zdaleka není nějaká jednotná skupina lidí. Na jednu stranu se aktivizují v probíhající kampani extrémisté, na druhou stranu se k údajně xenofobním názorům hlásí i příslušníci standardních pravicových stran. Samozřejmě i názorově najdeme mezi těmito lidmi značné rozdíly.
Část lidí se vymezuje především proti imigraci z muslimských zemí, neboť považují islám za neslučitelný se západní demokracií. Tento moment stojí přinejmenším za povšimnutí, byť mnozí liberálové odmítají rozdíl mezi antiislamismem a klasickými fašistickým