22. 6. 2015 Parlamentní noviny
Kde všude vyhlíží katastrofa. Je to dlouhý seznam
Bohužel vlády USA se řídí jen tím, co se jim zdá být v jejich krátkodobém zájmu a příliš si nelámou hlavy s následky své politiky. A Evropská unie se chová jako Evropská unie – řeší problémy „nebezpečných“ hraček a toho, jak umožnit potravinovým firmám prodávat domorodcům na východě Evropy podřadné zboží, ale skutečné problémy, jako jsou problém Eurozóny, problém Řecka a jižních států Unie nebo problém islámské masové imigrace, neřeší vůbec.
Jak se díváte na současný problém uprchlíků do Evropy? Je podle vás ze dvou vypjatě protichůdných výkladů pravdivější ten o nebožácích prchajících před válkou a hladem, nebo ten o ekonomických migrantech hledajících v Evropě „nový ráj“?
Uprchlíci nejsou „současný problém“. To, že se nevyhnutelně blíží tato krize, je v odborném tisku popisováno již mnoho let, a události posledních dvou let (bombardování Lybie a pád Kaddáfího i vznik Islámského státu) vývoj „pouze“ dramaticky urychlily.
Bohužel vlády USA se řídí jen tím, co se jim zdá být v jejich krátkodobém zájmu a příliš si nelámou hlavy s následky své politiky. A Evropská unie se chová jako Evropská unie – řeší problémy „nebezpečných“ hraček a toho, jak umožnit potravinovým firmám prodávat domorodcům na východě Evropy podřadné zboží, ale skutečné problémy, jako jsou problém Eurozóny, problém Řecka a jižních států Unie nebo problém islámské masové imigrace, neřeší vůbec, valí jej celé roky před sebou jako zvětšující se sněhovou kouli, pokud se někdo pokusil o problému zahájit diskusi, byl okamžitě umlčen jako extremista a ostracizován. A pak, když problém přerostl přes hlavu a nedá se už bagatelizovat, řešení není, není žádná jednotná, se členskými státy projednaná politika a vypadá to, že nakonec budou některé státy Unie řešit situaci po svém jako Maďarsko. Zajímavé je, že se Maďarům vyčítá, že jejich postup zpevnit státní hranici a nedovolit uprchlíkům vstup není systémový a nic neřeší. Jsem proto zvědav na vysvětlení, co řeší kvóty – možná krátkodobě uleví jižním státům, ale to jen za cenu toho, že budou chápány jako pozvánka pro další a ještě větší množství těch, kdo připlouvají a připlují do Evropy.
K otázce motivace: Není rozhodně pravda, že z afrických zemí utíkají jen ti, kterým hrozí nějaká politická perzekuce. Není ani pravda, že je bída a hlad vyhání z jejich domovů. Sleduji situaci v táborech, kam míří potravinová pomoc – nenastal tam prudký nárůst potřeby humanitární pomoci, je jako vždy kritická a na hraně. Ale ta potřeba se ani nesnížila tím, že stovky tisíc uprchlíků odpluly do Evropy nebo na svou loď čekají kdesi v Lybii. Se skutečnou situací nepopiratelné potřeby humanitární pomoci v Africe to nemá nic společného. A z tisku se dozvídám, že za místo na jednom ze člunů se platí tisíce dolarů – to odpovídá ceně potravin středoafrické rodiny na několik měsíců, nehledě k jejich oblečení, mobilům a jejich vyjádřeným postojům. Stejné je to s demografickým složením takzvaných uprchlíků – nejsou to trpící rodiny, nejsou to ti nejpotřebnější. Jsou to vesměs dobře živení a oblečení mladí muži.
Dlouhé roky jste žil v Kanadě. Jak tam fungoval uprchlický systém?
Kanada má komplikovaný imigrační systém založený na bodování žadatelů. Dnes už zdaleka není tím, čím měl být, od doby, kdy si v sedmdesátých letech Liberální strana potřebovala zvětšit voličskou základnu. Původně byli žadatelé bodováni na základě věku, zdravotního stavu, vzdělání, jazykových znalostí, pracovní kvalifikace, pracovních zkušeností, podle toho, zda mají dostatek peněz nebo sponzorů z řad příbuzných či známých, kteří mohli prokázat, že se o ně dostatečně postarají, aby nebyli od prvního dne odkázani na pomoc státu. A samozřejmě platil učitý systém kvót, každá země měla určitý počet míst. Přesto se stát mohl starat – noví imigranti dostávali kurzy angličtiny a před tím, než se zapojili do společnosti, i sociální pomoc tam, kde to bylo potřebné.
Pak ovšem přišly multikulturalismus a politická korektnost a vláda objevila, že žadatelé z například Pakistánu jsou vlastně diskriminovaní, protože neměli možnosti nabýt vzdělání jako Evropané a Američané a začali „kompenzovat di
Kde všude vyhlíží katastrofa. Je to dlouhý seznam
Bohužel vlády USA se řídí jen tím, co se jim zdá být v jejich krátkodobém zájmu a příliš si nelámou hlavy s následky své politiky. A Evropská unie se chová jako Evropská unie – řeší problémy „nebezpečných“ hraček a toho, jak umožnit potravinovým firmám prodávat domorodcům na východě Evropy podřadné zboží, ale skutečné problémy, jako jsou problém Eurozóny, problém Řecka a jižních států Unie nebo problém islámské masové imigrace, neřeší vůbec.
Jak se díváte na současný problém uprchlíků do Evropy? Je podle vás ze dvou vypjatě protichůdných výkladů pravdivější ten o nebožácích prchajících před válkou a hladem, nebo ten o ekonomických migrantech hledajících v Evropě „nový ráj“?
Uprchlíci nejsou „současný problém“. To, že se nevyhnutelně blíží tato krize, je v odborném tisku popisováno již mnoho let, a události posledních dvou let (bombardování Lybie a pád Kaddáfího i vznik Islámského státu) vývoj „pouze“ dramaticky urychlily.
Bohužel vlády USA se řídí jen tím, co se jim zdá být v jejich krátkodobém zájmu a příliš si nelámou hlavy s následky své politiky. A Evropská unie se chová jako Evropská unie – řeší problémy „nebezpečných“ hraček a toho, jak umožnit potravinovým firmám prodávat domorodcům na východě Evropy podřadné zboží, ale skutečné problémy, jako jsou problém Eurozóny, problém Řecka a jižních států Unie nebo problém islámské masové imigrace, neřeší vůbec, valí jej celé roky před sebou jako zvětšující se sněhovou kouli, pokud se někdo pokusil o problému zahájit diskusi, byl okamžitě umlčen jako extremista a ostracizován. A pak, když problém přerostl přes hlavu a nedá se už bagatelizovat, řešení není, není žádná jednotná, se členskými státy projednaná politika a vypadá to, že nakonec budou některé státy Unie řešit situaci po svém jako Maďarsko. Zajímavé je, že se Maďarům vyčítá, že jejich postup zpevnit státní hranici a nedovolit uprchlíkům vstup není systémový a nic neřeší. Jsem proto zvědav na vysvětlení, co řeší kvóty – možná krátkodobě uleví jižním státům, ale to jen za cenu toho, že budou chápány jako pozvánka pro další a ještě větší množství těch, kdo připlouvají a připlují do Evropy.
K otázce motivace: Není rozhodně pravda, že z afrických zemí utíkají jen ti, kterým hrozí nějaká politická perzekuce. Není ani pravda, že je bída a hlad vyhání z jejich domovů. Sleduji situaci v táborech, kam míří potravinová pomoc – nenastal tam prudký nárůst potřeby humanitární pomoci, je jako vždy kritická a na hraně. Ale ta potřeba se ani nesnížila tím, že stovky tisíc uprchlíků odpluly do Evropy nebo na svou loď čekají kdesi v Lybii. Se skutečnou situací nepopiratelné potřeby humanitární pomoci v Africe to nemá nic společného. A z tisku se dozvídám, že za místo na jednom ze člunů se platí tisíce dolarů – to odpovídá ceně potravin středoafrické rodiny na několik měsíců, nehledě k jejich oblečení, mobilům a jejich vyjádřeným postojům. Stejné je to s demografickým složením takzvaných uprchlíků – nejsou to trpící rodiny, nejsou to ti nejpotřebnější. Jsou to vesměs dobře živení a oblečení mladí muži.
Dlouhé roky jste žil v Kanadě. Jak tam fungoval uprchlický systém?
Kanada má komplikovaný imigrační systém založený na bodování žadatelů. Dnes už zdaleka není tím, čím měl být, od doby, kdy si v sedmdesátých letech Liberální strana potřebovala zvětšit voličskou základnu. Původně byli žadatelé bodováni na základě věku, zdravotního stavu, vzdělání, jazykových znalostí, pracovní kvalifikace, pracovních zkušeností, podle toho, zda mají dostatek peněz nebo sponzorů z řad příbuzných či známých, kteří mohli prokázat, že se o ně dostatečně postarají, aby nebyli od prvního dne odkázani na pomoc státu. A samozřejmě platil učitý systém kvót, každá země měla určitý počet míst. Přesto se stát mohl starat – noví imigranti dostávali kurzy angličtiny a před tím, než se zapojili do společnosti, i sociální pomoc tam, kde to bylo potřebné.
Pak ovšem přišly multikulturalismus a politická korektnost a vláda objevila, že žadatelé z například Pakistánu jsou vlastně diskriminovaní, protože neměli možnosti nabýt vzdělání jako Evropané a Američané a začali „kompenzovat di