- rozhovor - 1.8.2015 ParlamentníListy
Pokud jsou někteří Ukrajinci zklamáni přístupem USA k podpoře jejich země, měli by si přečíst citáty Henryho Kissingera, upozorňuje v pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Též si všímá zprávy, že Turecko začalo proti Islámskému státu bojovat až pod výhrůžkou USA, zatímco agilně a aktivně potírá Kurdy.
 |
| Popisek: Summit v Minsku (zleva: běloruský prezident Lukašenko, ruský prezident Putin, německá kancléřka Merkelová, francouzský prezident Holland, ukrajinský prezident Porošenko) Foto: kremlin.ru |
Čtenáři se nás dotazují, jak je možné, že Kurdové bojují proti Islámskému státu, tedy našemu nepříteli, a Turecko, člen NATO, útočí na Kurdy v Sýrii. Samozřejmě víme, že Turecko se obává o svou územní celistvost, i vzhledem ke kurdské emancipaci, zvýrazněné posledními volbami, ale... co jim máme odpovědět? Jaké souvislosti by v této věci měli znát?
Na celou situaci je třeba se podívat trochu z nadhledu, protože i v současné turecké válce proti Kurdům nikdo není s to hrát jen sám za sebe, bez ohledu na zájmy druhých. Platí, že Islámský stát (Daeš) je pro Turecko coby terč méně zajímavý než Kurdové, protože prioritou prezidenta Erdogana je zabránit vzniku infrastruktury, na níž by do budoucna mohl na severu Sýrie vzniknout – po iráckém Kurdistánu – další kurdský státní celek. Pokud někdo Ankaře rychle nevnutí nějaké „zajímavější“ téma, na této politice se toho asi moc měnit nebude. Přitom Západ je aktuálně – přinejmenším slovně – naopak připravený upřednostnit boj proti Daeši než proti režimu v Damašku. K tomu by ale potřeboval pomoc nejen Turecka, ale i syrských rebelů, jichž ale není – mimo Daeš, organizace hlásící se k al-Káidě nebo kurdské pešmergy – nijak mnoho.
Britský list The Guardian před pár dny uvedl, že Washington musel Erdogana ke změně politiky donutit přímo vydíráním – americké tajné služby prý mají v rukou „nepopiratelné“ dokumenty, které mohou v plném rozsahu odhalit míru aliance mezi Ankarou a Daešem. Pro Erdogana by to mohla být politická smrt, a tak „zničehonic“ pro formu vyhlásil válku Daeši. Nevím, do jaké míry má The Guardian pravdu, ale pokud to pravda je, ukazuje na reálné poměry uvnitř tolik opěvované aliance – někteří její členové aktivně podporují mezinárodní terorismus, zatímco další o tom všem vědí, ale mlčí a nechávají si trumfy k příhodnému vydírání. Trapné.
Tedy, Erdogan si na jednu stranu – alespoň na čas – koupil americké mlčení, za což americké armádě nabídl základnu v Incirliku, a tak americké stíhačky před prvním shozením bomb na syrském území nebudou muset letět 1600 kilometrů, ale asi slabých šedesát. Barack Obama díky tureckému vstupu do války proti Daeši získal image muže, který už jen mlčky nepřihlíží ose Turecko-Saúdové-Katar, za což Erdogana odměnil souhlasem s vytvořením bezletové zóny nad severem Sýrie, v níž by ale měli najít útočiště džihádisté (převážně z Daeše) podporovaní Tureckem, Saúdy a Katarem. Koneckonců, Spojeným státům se v rámci halasného programu výcviku syrských „umírněných“ rebelů podařilo vyslat k bojům do Sýrie jen 54 – slovy čtyřiapadesát – mužů. Za těchto okolností je pak třeba považovat za „velký úspěch“ už jen to, že Turecko jaksi bokem občas vystřelí i na Daeš, který dosud podporovalo.
Není bez zajímavosti, že se Turecko s USA na bezletové zóně shodlo, aniž by šly do Rady bezpečnosti OSN, což značí, že jejich postup porušuje všechny myslitelné normy mezinárodního práva, ale z mezinárodního práva je v posledních dvou dekádách beztak už jen trhací kalendář… A k tomu všemu – tedy výměnou za letiště, zvýšenou operativnost amerického letectva nad Sýrií a Irákem a občasnou salvu k pozicím Daeše – Erdogan dostal volnou ruku ke zničení Kurdů… A ještě o level nad tím je podivné mlčení Sýrie, která při každé před