SE SVATÝM JANEM PAVLEM KOLEM SVĚTAPředneseno v Brněnské akademii duchovního života ctih.Patrika Kužely ve dnech 6.6.2015-20.7.2015. Přednesl P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP
39.Úcta Církve k lidské svobodě
Když se v Československu znovu otevřely po více než čtyřiceti letech možnosti svobody, mohli jsme si vštípit slova, která pronesl Sv.Jan Pavel ve 46. článku encykliky Centesimus annus. Kdyby totiž někdo hájil svobodu, ale odmítal pravdu, tedy hodnotu, která je nad člověkem, a jež ho také více vede k zodpovědnosti, pak by hrozilo nebezpečí zneužití svobody. Místo, aby svoboda umožnila člověku zdokonalení, stala by se příležitostí jeho úpadku. Člověk by upadl do zoufalého myšlení, že pravdu nelze najít, a všechno že je pouze poměrné, ten nakonec přivolí i lži a špatnosti. Právě proto položil sv.Jan Pavel důraz na to, že „svoboda nabývá plné hodnoty teprve přijetím pravdy“. Největší pravdou je láska. Láska se opírá o pravdu.
Jinak by to byla jen jakási citová mlhovina, měnící podle vnějších podnětů. A to že by snad mělo pronikat celou kulturou?
Křesťan má být pozorný ke každému projevu pravdy, ale přitom zůstat věrný své víře. O své víře má vydávat svědectví. Tím neustále kultivuje, zušlechťuje a posvěcuje společnost, ve které žije. A to je velmi užitečné. Zejména ve dnešní spotřební demokracii, která si vůbec neví rady se svobodou. Místo, aby se svobody využívalo k nějakému smysluplnému cíli, tak se mnozí od svobody odvracejí. Psycholog Erich Fromm psal o ´Strachu ze svobody´. Uvedl, že člověk ve snaze uniknout svobodě uchyluje se ke dvěma bezvýchodným, slepým uličkám - na jedné straně povýšenecké autoritářství, na druhé straně poníženecká ničivost.
Autoritářství vyjadřuje úchylný sklon vzdát se nezávislosti vlastního jednotlivého Já, spojit je s někým nebo s něčím mimo sebe sama, a tak snadno získat zdání síly a moci, která jednotlivci chybí. Tento úchylný sklon může na sebe vzít podobu sebeubližování anebo povahu ubližování druhým.
V případě sebeubližování se pak někteří lidé uchylují k takovým sebeobžalobám a takové sebekritice, jaké by proti nim nevznesl ani nejhorší nepřítel. Mají sklon týrat se nutkavými myšlenkami a různými zlozvyky. Někdy se u nich vyskytne snaha onemocnět a čekat na nemoc, způsobit si nehodu. Často se jim pak přihodí nehody, k jakým by vůbec nedošlo, kdyby k tomu nepřispěl jejich skrytý sklon vystavovat se jejich nebezpečí. Jiní zase vystupují nepřátelsky vůči těm, které milují nebo na kterých jsou závislí, třebaže k nim ve skutečnosti pociťují náklonnost.
To se však už trochu podobají těm, kdo se snaží soustavně unikat své svobodě ubližováním jiným lidem a okolním věcem. Takový člověk se pak snaží docílit, aby na něm závisely jiné osoby, aby měl nad nimi neomezenou, naprostou moc, aby si z nich mohl činit prostředky, podobně jako „hrnčíř hněte v ruce jíl“. Jiný zase touží ostatní nejen ovládat, ale taky vykořisťovat. Chce je využívat, okrádat je a přisvojit si všechno, co je na nich využitelné. Konečně je tu i snaha způsobit někomu i utrpení, jak tělesné, tak duševní. Takový jedinec se snaží druhého zranit, pokořit, uvést do rozpaků, nebo ho vidět v trapném a pokořujícím postavení.
Tyto vadné pokusy člověka o umenšení své svobody dlužno odlišovat od soustavné ničivosti, třebaže se zdá, že se oba tyto způsoby úniku před svobodou navzájem prolínají. Ničivost se liší tím, že nesleduje ani to, aby se člověk někomu zoufale podřizoval, ani to, aby si sám někoho naprosto podřizoval. Ničivost je zakořeněna v nesnesitelné bezmocnosti a v zoufalém osamocení člověka. Člověk se snaží uniknout bezmocnosti vůči silám okolního světa ničením životního prostředí. Ničení životního prostředí je zoufalým pokusem uniknout před hrozbou nebezpečí, že jím člověk bude ovlivňován. Tato ničivost se může vybíjet nejen na okolním životním prostředí, ale i na vlastním životním prostředí v lidském nitru. Ničivost je zaslepený únik z neprožívaného života, zoufalé prchání před živořením, uvězněným do šedi prostřednosti.
Sv.Jan Pavel řekl, že „Církev nezavírá oči před nebezpečím fanatismu či zaslepeného horování pro …