Mnohí protestanti ohurujú katolíkov témou príliš katolíckej obecnej viere neznámou – predurčenie, alebo aj vyvolenie. Podľa fundamentálnych kresťanov si Boh určil kto bude a kto nebude spasený a podľa jeho vôle sa to tak vo svete deje, bez ohľadu toho, čo človek koná. Ak koná človek kresťanské skutky, bude spasený nie podľa toho čo je v ňom, ale podľa toho, či ho Boh predurčil k večnému životu a práve preto koná také skutky a tak verí.
Luther načal túto tému, ale zdá sa že bola ťažká a aj preto sa jeho ,,teológovia” pre ňu škriepili. Neskôr prichádza na scénu Kalvin, ktorý tému vyvolenia a predurčenia zosúladil podľa určitých veršov Svätého Písma tak, aby jeho teológia sa nedala vyvrátiť. Zahrnul aj opačne hovoriace verše, ktoré vložil do svojej skladačky aby všetko pekne zapasovalo a skutočne, neznalému človeku sa ťažko vyvracia biblicky téma predurčenia a vyvolenia. Nuž, ibaže Kalvín vynašiel teplú vodu – teda nič nového neobjavil – ako to, čo dávno Cirkev vedela a poznala a pozná. Táto téma sa často objavuje u Svätého Augustína, ale korunu predurčenia dáva Majster učiteľov – Svätý Tomáš Akvinský. Ten sa nevyhol žiadnemu obtiažnemu miestu v Písme Svätom a napokon uznáva to, ako vysoko sú tie Božie cesty nad tými našimi. V tomto jeho dielku vysvetľuje všetky pro a proti tejto témy, ktorá vysoko prevyšuje náš hriechom poznačený rozum, aby sme dôkladne dokázali pochopiť Boha a Jeho pre nás nepochopiteľné myslenie.
O PŘEDURČENÍ
Dělí se na osm článků.
Po úvaze o Boží prozřetelnosti se má jednat o předurčení a knize života. A o předurčení je osm otázek.
1. Zda Bohu přísluší předurčení.
2. Co je předurčení; a zda něco klade v předurčeném.
3. Zda Bohu náleží zavržení některých lidí.
4. O srovnání předurčení s vyvolením; zda totiž předurčení jsou vyvolení.
5. Zda zásluhy jsou příčinou nebo důvodem předurčení nebo zavržení nebo vyvolení.
6. O jistotě předurčení; zda totiž předurčení jsou neomylně spaseni.
7. Zda počet předurčených je jistý.
8. Zda předurčení se může napomáhat prosbami svatých.
1. Zda lidé jsou předurčováni od Boha.
Při první se postupuje takto: Zdá se, že lidé nejsou předurčováni od Boha. Neboť praví Damašský, v II. kn.: “Musí se vědět, že Bůh sice všechno předem zná, ale ne všechno předem určuje. Poznává totiž předem to, co je v nás, ale neurčuje toho předem.” Ale lidské zásluhy a proviny jsou v nás, pokud jsme pány svých skutků svobodnou vůlí. Tedy to, co patří k zásluze nebo provině, není od Boha předurčeno. A tak přestává předurčení lidí.
Mimo to, všichni tvorové jsou zařízeni ke svým cílům Boží prozřetelností, jak bylo svrchu řečeno. Ale neříká se, že jiní tvorové jsou předurčováni. Tedy ani lidé.
Mimo to andělé jsou schopni blaženosti jako i lidé. Ale andělům nepřísluší předurčení, jak se zdá, ježto v nich nikdy nebylo bídy; předurčení pak je záměr smilovat se, jak praví Augustin. Tedy lidé nejsou předurčováni.
Mimo to dobrodiní, lidem od Boha udělená, zjevují se.svatým mužům skrze Ducha svatého podle onoho Apoštolova I. Kor. 2: “My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, ale Ducha, jenž z Boha je, abychom věděli, co nám Bůh daroval.” Jestli tedy lidé jsou od Boha předurčováni, bylo by předurčeným známo jejich předurčení, ježto předurčení je Boží dobrodiní. A to je patrně nesprávné.
Avšak proti je, co se praví Řím. 8: “Které předurčil, ty i povolal.”
Odpovídám: Musí se říci, že přísluší Bohu předurčovat lidi. Neboť všechno podléhá Boží prozřetelnosti, jak se svrchu ukázalo. Avšak k prozřetelnosti patří, zařizovat věci k cíli, jak bylo řečeno. Cíl pak, k němuž stvořené věci jsou od Boha zařizovány, je dvojí. Jeden, jenž přesahuje úměrnost stvořené přirozenosti i schopnost: a tento cíl je život věčný, jenž záleží ve vidění Boha, jež je nad přirozenost kteréhokoli tvora, jak jsme svrchu měli. Jiný pak cíl je úměrný stvořené přirozenosti, kterého totiž může dosáhnout věc přirozená podle síly své přirozenosti. Ale je nutné, aby něco bylo od jiného převedeno k tomu, k čemu nemůže dojít silou své přirozenosti; jako šíp je vyslán od lučištníka do terče. Proto, vlastně řečeno,