Petr Hájek11.1.2016 Protiproud, komentář
Kaddáfí se nemýlil: Znásilňování, teror a chaos je v Evropě už realitou: Muslimské invazní jednotky si otestovaly politiky, policii i obyvatelstvo. Merkelová může couvnout jen do propasti. Strhne s sebou i Sobotku? Na řadě jsou činy
Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí před pěti lety varoval lídry evropských zemí, že pokud nezabrání teroristické vlně zvané Arabské jaro (nebo ji alespoň nepřestanou podporovat), čeká Evropu invaze radikálních islamistů, kteří starý kontinent násilně ovládnou.
Vyplývá to z jeho telefonického rozhovoru s britským expremiérem Tony Blairem, který zveřejnil Zahraniční výbor britského parlamentu. Kaddáfí si tak zřejmě nevědomky podepsal rozsudek smrti, protože současně odmítl vydat svou zemi Západu a spolupracovat na imigračním experimentu. Naivně si myslel, že západní lídry, kteří mu (ve skutečnosti jeho ropným ložiskům) prokazovali formální obdiv a úctu, přesvědčí o nutnosti zachovat status quo. Celý svět pak v přímém přenosu viděl, jak byl libyjský vůdce islamistickými hordami umučen k smrti. A Západ k tomu – naoko štítivě – zatleskal.
Test
Jen za loňský rok přibylo do Evropy na půldruhého miliónu imigrantů – čerstvé, mladé a odhodlané (převážně muslimské) krve: stali se transfúzí již existujícím miliónům těch, kteří do „starých zemí EU“ dorazili v minulých desetiletích, z velké části ještě před pádem železné opony. Tedy takzvaně integrovaných. Je to jasně patrné i z toho, že na teroristických pogromech vůči domácímu obyvatelstvu se pravidelně podílejí obě skupiny. Fakticky ovšem šlo zatím jen o první demonstrativní testy neschopnosti (a neochoty) domácí populace účinně se bránit smrtící invazi.
V tomto směru dopadly testy pro vetřelce skvěle. Ověřili si, že jak političtí lídři hlavních velmocí, tak „generalita“ v Bruselu proti muslimským „armádám bez uniforem“ nebudou dělat nic. Jen předstírat, že nejde o invazi, ale žádoucí „doplnění genofondu“ údajně stárnoucí Evropy. A zvát další a další, aby první „sled armád“ následovali. Cvičné vystřílení pár desítek či stovek „nevěřících psů“ ve Francii posloužilo pouze ke smutečním projevům, špatně hrané odhodlanosti – ale především k dalšímu okleštění občanských svobod domácího obyvatelstva.
Vyhlášení výjimečného stavu uprostřed předvolební kampaně se totiž skvěle hodilo Hollandově vládě v její hrůze před Marinou Le Penovou. V Bruselu, sídle centrály EU, policie nadále dělá manévry a názorně tak ilustruje (předstíranou či skutečnou?) neschopnost tajných služeb najít údajného muslimského teroristu, který několikrát volně projel celým „schengenským“ kontinentem. Počet evropských měst, kde se domácí již musejí chovat jako za války, se zdál být relativně ustálený. Až do silvestrovské noci.
Hodina H
Tisícihlavé muslimské guerilly zaútočily koordinovaně v mnoha městech evropských států – především těch, kde již existují mocné „naturalizované“ kolonie dříve příchozích, jež jim vytvořily zázemí. A protože šlo už nejen o test, ale také o „poselství“, jejich obětmi se staly především ženy a dívky. Právo šaría (které brzy bude patřit k „evropským hodnotám“) to přece říká jasně: Po setmění nemají ženy v ulicích co dělat – a bez mužského doprovodu už vůbec ne. Jelikož šlo ale teprve o první „jemné“ varování, zavražděná nebyla žádná provinilá, znásilněných málo – ale osahávaných, ponižovaných a okradených tisíce. Příště to bude horší.
Policie prakticky nezasahovala, násilníky nezatýkala, když se občas pokusila je „legitimovat“, smáli se jí „nadlidé“ do očí: Pozvala je přece „Mutti“ Merkelová, jsou jejími hosty, mají právo na cokoli. Pozdější výmluvy, že policistů bylo málo, že s ničím takovým nepočítali a tak dále, se brzy ukázaly jako směšné. Přímo z policejních řad jsme se dozvěděli, že pořádkové síly nezasahovaly, protože takové bylo „politické zadání“: Vetřelci jsou prostě nedotknutelní. Ilustrovala to také snaha politických lídrů tento koordinovaný celoevropský „útok na ženy“ utajit před veřejností. Kdyby neexistovala svobodná internetová média, asi by se to podařilo.
Základní otázka proto nezní – jak se nyní snaží „šokovaní“ politici předstírat a svést tak na slepou kolej „diskusi“ rozhořčené veřejnosti – do jaké míry byla celá „operac
Kaddáfí se nemýlil: Znásilňování, teror a chaos je v Evropě už realitou: Muslimské invazní jednotky si otestovaly politiky, policii i obyvatelstvo. Merkelová může couvnout jen do propasti. Strhne s sebou i Sobotku? Na řadě jsou činy
Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí před pěti lety varoval lídry evropských zemí, že pokud nezabrání teroristické vlně zvané Arabské jaro (nebo ji alespoň nepřestanou podporovat), čeká Evropu invaze radikálních islamistů, kteří starý kontinent násilně ovládnou.
Vyplývá to z jeho telefonického rozhovoru s britským expremiérem Tony Blairem, který zveřejnil Zahraniční výbor britského parlamentu. Kaddáfí si tak zřejmě nevědomky podepsal rozsudek smrti, protože současně odmítl vydat svou zemi Západu a spolupracovat na imigračním experimentu. Naivně si myslel, že západní lídry, kteří mu (ve skutečnosti jeho ropným ložiskům) prokazovali formální obdiv a úctu, přesvědčí o nutnosti zachovat status quo. Celý svět pak v přímém přenosu viděl, jak byl libyjský vůdce islamistickými hordami umučen k smrti. A Západ k tomu – naoko štítivě – zatleskal.
Test
Jen za loňský rok přibylo do Evropy na půldruhého miliónu imigrantů – čerstvé, mladé a odhodlané (převážně muslimské) krve: stali se transfúzí již existujícím miliónům těch, kteří do „starých zemí EU“ dorazili v minulých desetiletích, z velké části ještě před pádem železné opony. Tedy takzvaně integrovaných. Je to jasně patrné i z toho, že na teroristických pogromech vůči domácímu obyvatelstvu se pravidelně podílejí obě skupiny. Fakticky ovšem šlo zatím jen o první demonstrativní testy neschopnosti (a neochoty) domácí populace účinně se bránit smrtící invazi.
V tomto směru dopadly testy pro vetřelce skvěle. Ověřili si, že jak političtí lídři hlavních velmocí, tak „generalita“ v Bruselu proti muslimským „armádám bez uniforem“ nebudou dělat nic. Jen předstírat, že nejde o invazi, ale žádoucí „doplnění genofondu“ údajně stárnoucí Evropy. A zvát další a další, aby první „sled armád“ následovali. Cvičné vystřílení pár desítek či stovek „nevěřících psů“ ve Francii posloužilo pouze ke smutečním projevům, špatně hrané odhodlanosti – ale především k dalšímu okleštění občanských svobod domácího obyvatelstva.
Vyhlášení výjimečného stavu uprostřed předvolební kampaně se totiž skvěle hodilo Hollandově vládě v její hrůze před Marinou Le Penovou. V Bruselu, sídle centrály EU, policie nadále dělá manévry a názorně tak ilustruje (předstíranou či skutečnou?) neschopnost tajných služeb najít údajného muslimského teroristu, který několikrát volně projel celým „schengenským“ kontinentem. Počet evropských měst, kde se domácí již musejí chovat jako za války, se zdál být relativně ustálený. Až do silvestrovské noci.
Hodina H
Tisícihlavé muslimské guerilly zaútočily koordinovaně v mnoha městech evropských států – především těch, kde již existují mocné „naturalizované“ kolonie dříve příchozích, jež jim vytvořily zázemí. A protože šlo už nejen o test, ale také o „poselství“, jejich obětmi se staly především ženy a dívky. Právo šaría (které brzy bude patřit k „evropským hodnotám“) to přece říká jasně: Po setmění nemají ženy v ulicích co dělat – a bez mužského doprovodu už vůbec ne. Jelikož šlo ale teprve o první „jemné“ varování, zavražděná nebyla žádná provinilá, znásilněných málo – ale osahávaných, ponižovaných a okradených tisíce. Příště to bude horší.
Policie prakticky nezasahovala, násilníky nezatýkala, když se občas pokusila je „legitimovat“, smáli se jí „nadlidé“ do očí: Pozvala je přece „Mutti“ Merkelová, jsou jejími hosty, mají právo na cokoli. Pozdější výmluvy, že policistů bylo málo, že s ničím takovým nepočítali a tak dále, se brzy ukázaly jako směšné. Přímo z policejních řad jsme se dozvěděli, že pořádkové síly nezasahovaly, protože takové bylo „politické zadání“: Vetřelci jsou prostě nedotknutelní. Ilustrovala to také snaha politických lídrů tento koordinovaný celoevropský „útok na ženy“ utajit před veřejností. Kdyby neexistovala svobodná internetová média, asi by se to podařilo.
Základní otázka proto nezní – jak se nyní snaží „šokovaní“ politici předstírat a svést tak na slepou kolej „diskusi“ rozhořčené veřejnosti – do jaké míry byla celá „operac