Křesťanská Evropa jako protihráč i partner islámského světa „Příliv uprchlíků do Evropy: Multikulturní obohacení nebo občanská válka?“ To bylo téma již šestnáctých Hovorů na pravici, organizovaných 22. června v Praze Akcí D.O.S.T. Vystoupili na nich předseda strany Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura, předseda Bloku proti islámu Martin Konvička, místopředseda Národní demokracie Ladislav Zemánek a publicistka Lea Vojteková. Diskusní večer měl zajímavou dohru, neboť jeden z přítomných, sociolog Petr Hampl, člen Svobodných a spolupracovník Bloku proti islámu Martina Konvičky a Jany Volfové (která slovně napadla přítomného poslance Okamuru), veřejně osočil představitele národně konzervativní Národní demokracie Ladislava Zemánka za údajné rasistické, antisemitské a nacistické výroky, jichž se měl během svého vystoupení dopustit. Tuto evidentní lež byl pod tlakem důkazů následně nucen odvolat a omluvit se. Je evidentní, že šlo ze strany Hampla i Volfové o účelové jednání s politickým podtextem a je smutné, že se opakovaně snižují k podobným praktikám a zároveň obviňují druhé, že se ve vztahu k nim dopouštějí téhož. Častá kritika organizace Islám v České republice nechceme, resp. Blok proti islámu je však vedena seriózně a vychází z oprávněných pochybností o skutečných motivech a pozadí jejich představitelů. Za pozornost totiž stojí, že podporují multikulturalismus, tzv. „práva“ homosexuálů a dalších sexuálních deviantů a židovskou lobby. Pak je otázka, komu vlastně slouží. „Kontroverzní“ projev Ladislava Zemánka v plném znění: „Předpokládal jsem, že moji kolegové, kteří tu dnes se mnou vystupují, budou hovořit především o současné imigrační vlně, imigračních kvótách a konkrétních politických krocích, které Brusel i jednotlivé národní vlády podnikají. Proto jsem se rozhodl zaměřit spíše na širší souvislosti tohoto vážného problému, na jeho pozadí, příčiny a možné vyhlídky. Přesto nejnovějšími událostmi začnu. Není žádných pochyb o tom, že se současná imigrační krize dotkne i nás a naší země. Nemyslím, že je nutné odmítat imigraci jako takovou. Jistě lze přijímat určitý menší počet lidí, kteří k nám z nejrůznějších důvodů chtějí. Takoví jedinci však musejí být prověření, musejí znát český jazyk, českou kulturu, historii, reálie a měli by k nim mít kladný vztah. Splní-li tyto podmínky, nevidím ani problém v tom, pokud jsou muslimy a pokud si svou víru chtějí udržet i v našem prostředí. Pravda, tento přístup bychom si mohli dovolit jen tehdy, pokud by stát měl plnou kontrolu nad českými státními hranicemi. Proto jsem přesvědčen, že je třeba opustit schengenský prostor a obnovit přísné kontroly na hranicích. Jistě by to byl velmi nepopulární krok, ale bezpečnost nás všech a pořádek v naší vlastní zemi musejí znamenat víc než drobný diskomfort při cestách do zahraničí. Je rovněž nezbytné odmítat všechny pokusy Bruselu přiřazovat jednotlivým členským státům kvóty, na základě nichž by ten který stát musel přijmout migranty, kteří se do Evropy navíc dostali nelegálně. Princip kvót naprosto popírá suverenitu členských zemí. Tím ale zároveň výmluvně symbolizuje skutečnou podstatu toho, oč v Evropské unii vlastně jde. V Evropské unii nejde ani o svobodu, ani o demokracii, ani o úctu k rozmanitosti, ani o lidská práva, nejde o nic z toho. Evropská unie je čím dál autoritativnější byrokratický kolos, jehož idea sice může být hezká a v každém případě je legitimní, v praxi se ale jedná o útvar zcela obludný a dlouhodobě neživotaschopný, odsouzený k přežití jen za cenu diktátu, útlaku a represe. Znamená to ale, že bychom si statisíců nelegálních přistěhovalců neměli všímat a ponechat země, které jsou touto ničivou vlnou postiženy nejvíce, jejich osudu? Rozhodně ne. Právě v tomto ohledu bychom měli projevovat vzájemnou solidaritu. Jistě, to říká i Brusel. Jenže ten si pod solidaritou a pomocí nejpostiženějším státům představuje distribuci migrantů po všech koutech Evropy a ještě má tu drzost tvrdit, že je to přece naše křesťanská povinnost! Já si solidaritu představuji docela jinak: Měli bychom se snažit vytvářet v těch zemích, odkud lidé utíkají, takové podmínky, aby příčiny masového exodu vymizely, a zároveň společnými silami zajistit to, aby se do Evropy nelegální migranti vůbec nedostali. Představa dobrá, realizace o poznání obtížnější. Ale už dnes existují příklady, jimiž je možné se inspirovat. Nikdo asi nebude zpochybňovat, že Austrálie je demokratickým státem. A přesto má tolik soudnosti, že se imigrantům brání, třebaže by na rozdíl od Evropy měla dostatek místa, kam by je případně mohla usadit. V září 2013 tamní vláda spustila akci s názvem Operation Sovereign Borders, jejíž poselství je jasné – nulová tolerance pro všechny, kteří se nelegálně snaží dostat na pevninu. Pobřežní vody tak hlídá námořnictvo, které žádné bárky s migranty nepustí. Buď je dopraví do zvláštních táborů v Nové Guineji či Nauru, s jejichž vládami má příslušné dohody, anebo je prostě nechá houpat na moři. Když to jde v Austrálii, proč by to nemě
↧