29. 11. 2015 První zprávy
Oskar Krejčí: Málokdo nese tak velkou vinu za zničení syrské multikulturní společnosti jako vláda prezidenta Hollanda.
PZ: Italský ministr zahraničních věcí Paolo Gentiloni charakterizoval turecké sestřelení ruského bombardéru a následné události jako „politickou fantasmagorii“. Kdybyste Vy měl stručně charakterizovat tuto událost, jaká slova byste použil?
Absurdní! Splněný sen amerických neokonzervativců.
PZ: Proč mluvíte o absurditě? Většina komentátorů mluví buď o oprávněné obraně tureckého území, nebo o naplánované akci.
V tom je tragédie politiky: absurdita a plánování se nevylučují. Především je zřejmé, že Rusové takovou akci z turecké strany neočekávali.
PZ: Turecko ale varovalo před narušováním svého vzdušného prostoru. Myslíte si, že bylo důležité zda tento prostor narušen byl či nebyl?
Myslím si, že to není důležité. Moskva vnímala Ankaru jako spojence. Případné narušení vzdušného prostoru nemělo nepřátelský charakter. Ruské letadlo nikterak Turecko neohrožovalo, a to i kdyby oněch 17 vteřin letělo nad Tureckem. Turecký úder do zad byl zcela neadekvátní. Takové události se řeší diplomatickou nótou, případně mediálním divadlem. Ne sestřelením letadla a zabitím vojáků. Ne arogantním pokřikem „my přece na to máme právo“. Rusko se nechalo zaskočit, protože takovouto zákeřnost nikdo nepředpokládal. Absurdita je ale ještě v něčem jiném.
Rusko-turecké vztahy měly až doposud charakter takzvaného strategického partnerství. Turecko nepřistoupilo na západní sankce vůči Rusku. Rusko je druhým největším obchodním partnerem Turecka. Ankara s Moskvou uskutečňují projekt Turecký potok – dodávku plynu do jihovýchodní Evropy, která je nejvíce ohrožena blokováním plynovodu přes Ukrajinu. Turecko tak nahradilo Bulharsko, jehož státní vedení se ukázalo jako zcela neseriózní partner. Slovanské, povětšině pravoslavné Bulharsko, které svou přepjatou rusofóbní politikou dokazuje nesmyslnost koncepce konfliktu civilizací. V Turecku staví Rosatom jadernou elektrárnu, která by měla zůstat ve vlastnictví ruské firmy. Rusko a Turecko mají dohodu o bezvízovém styku…
PZ: Rusko v pátek tuto dohodu vypovědělo.
Jedná se o dohodu o bezvízovém styku pro cesty na dobu do 30 dnů, kterou Ankara jednostranně prodloužila na 60 dnů. Moskva dohodu vypověděla k 1. lednu příštího roku. Díky bezvízovému styku navštívilo Turecko ročně více než tři miliony ruských turistů. A nejen to. Turecký prezident Recep Erdoğan se v září zúčastnil v Moskvě otevření největší evropské mešity, jejíž výstavbu Turecko spolufinancovalo. A navíc: na začátku ruské vojenské operace v Sýrii bylo navázáno přímé spojení mezi ruským a tureckým ministerstvem obrany…
PZ: To bylo ale po sestřelení ruského bombardéru také přerušeno…
Jde snad o nejdůležitější signál v celé události. Selhaly všechny linie, které jsou určeny k předcházení takovýmto incidentům. Tři byly hlavní. Především bylo navázáno zmíněné přímé spojení mezi ministerstvy obrany Ruska a Turecka. Na základě speciálního memoranda bylo též nastaveno přímé spojení na úrovni ministerstev obrany Ruska a USA. Selhaly i kontakty na úrovni NATO–Rusko. Nefungovalo nic, protože někdo chtěl, aby nefungovalo. Otázka otázek zní: až bude příště někde jinde ve světě nebezpečné ohnisko konfliktu, selže opět infrastruktura určená k předcházení stupňování násilí?
PZ: To zní jako obvinění. Z Ankary ale zaznívají náznaky, že šlo o omyl, že se někdo domníval, že jde snad o syrský stroj.
Rusko informovalo dopředu o akci svých letců Spojené státy, které vedou koalici 12 zemí, jejímž členem je i Turecko. Buď tuto informaci z Washingtonu Turecku nepředali, nebo byla využita k tomu, aby bylo naplánováno setkání ruského bombardéru a tureckého stíhače. Nemluvě o tom, že let ruského bombardéru byl jistě vojáky NATO v Turecku monitorován.
PZ: Znamená to, že za celou akcí stojí Spojené státy?
Zahraniční politika USA je dlouhodobě špatně čitelná. Dobré úmysly, jako byla snaha řešit izraelsko-palestinský konflikt po nástupu Johna Kerryho na ministerstvo zahraničních věcí, končí katastrofou. Ve vztahu k Sýrii právě Washington podněcuje politickou