Kardinál Kasper zrazuje Druhý vatikánský koncil
PŘÍSPĚVKY OD HODIE 8.10.2015
Michal Gorman, docent filozofie na Americké katolické univerzitě, dochází k překvapivému závěru, že Kardinál Kasper a spol. se snaží zvrátit učení Druhého vatikánského koncilu. Ve vtipné analýze proCatholic Herald obrací zbraně stoupenců změn proti nim samotným a píše:
Avšak občas dojde k něčemu nečekanému. Typickým příkladem je kardinál Kasper a jeho spojenci, které paradoxně můžeme zařadit mezi nejreakčnější síly v současné Církvi. Vždyť když navrhuje přepracovat svátostnou disciplínu Církve tak, aby rozvedení a civilně znovusezdaní mohli být připuštěni ke svatému přijímání, prakticky, ne-li úmyslně, tím působí proti duchu koncilu, o jeho liteře ani nemluvě.
…
Lidé, kteří jsou si vědomi těžkého hříchu, nesmějí přistupovat ke svatému přijímání a lidé v druhém svazku uzavřeném bez prohlášení neplatnosti prvního manželství jsou objektivně cizoložníky. Vyplývá z těchto dvou neoddiskutovatelných předpokladů, že lidé v tomto typu druhého svazku nesmějí přistupovat ke svatému přijímání? Ano, ale jen za dalšího předpokladu, že cizoložství je těžký hřích. Ponecháme-li stranou obtížnou (a důležitou) problematiku subjektivních podmínek těžkého hříchu, je klíčovou otázkou, zda to, co cizoložník spáchal, je objektivně samo o sobě závažné. Ti, kdo chtějí změnit veřejnou disciplínu Církve ve věci podávání svatého přijímání tzv. „znovusezdaným“, implicitně prosazují názor, že není.
Avšak jak by mohlo tak závažné znesvěcení manželství, jako je cizoložství, nebýt věcí těžkého hříchu? Zdá se, že tato myšlenka dává smysl jen za předpokladu, že samo manželství není vážná věc. Jinými slovy, že i když cizoložství je porušením slibu, není to porušení důležitého slibu, a proto nejde o důležité porušení. Stručně řečeno, na manželství zase tak moc nezáleží. To však je de factoodmítnutí učení Druhého vatikánského koncilu o důležitosti manželství, což by nás vrátilo do časů, kdy se manželství nepokládalo za zcela plnohodnotnou cestu, jak následovat Krista.
Zastánci tohoto názoru by mohli odpovědět, že jsme je nepochopili – že jejich zájem je víc pastorační než teoretický. Souhlasíme s tím, že cizoložství je vážná věc, mohli by říct, ale pro lidi v druhém vztahu je věrnost rozpadlému manželství často příliš obtížná. V těchto případech věrnost vyžaduje pokusit se s dobrým svědomím změnit nový vztah tak, že pár bude žít „jako bratr a sestra“, a žádat toto je prostě příliš mnoho. Jak uvedl kardinál Kasper v rozhovoru pro časopisCommonweal, „hrdinství není pro průměrného křesťana“. Přesně to je však jiné převrácení Druhého vatikánského koncilu, totiž jeho učení o univerzálním povolání ke svatosti. Svatost může vyžadovat hrdinství. Snad vždycky tomu tak je. Neučil snad koncil, že všichni křesťané, nejen kněží a řeholníci, jsou povoláni k tomu, aby žili svatým životem?“
Zkráceno
Zdroj: catholicherald.co.
PŘÍSPĚVKY OD HODIE 8.10.2015
Michal Gorman, docent filozofie na Americké katolické univerzitě, dochází k překvapivému závěru, že Kardinál Kasper a spol. se snaží zvrátit učení Druhého vatikánského koncilu. Ve vtipné analýze proCatholic Herald obrací zbraně stoupenců změn proti nim samotným a píše:
Avšak občas dojde k něčemu nečekanému. Typickým příkladem je kardinál Kasper a jeho spojenci, které paradoxně můžeme zařadit mezi nejreakčnější síly v současné Církvi. Vždyť když navrhuje přepracovat svátostnou disciplínu Církve tak, aby rozvedení a civilně znovusezdaní mohli být připuštěni ke svatému přijímání, prakticky, ne-li úmyslně, tím působí proti duchu koncilu, o jeho liteře ani nemluvě.
…
Lidé, kteří jsou si vědomi těžkého hříchu, nesmějí přistupovat ke svatému přijímání a lidé v druhém svazku uzavřeném bez prohlášení neplatnosti prvního manželství jsou objektivně cizoložníky. Vyplývá z těchto dvou neoddiskutovatelných předpokladů, že lidé v tomto typu druhého svazku nesmějí přistupovat ke svatému přijímání? Ano, ale jen za dalšího předpokladu, že cizoložství je těžký hřích. Ponecháme-li stranou obtížnou (a důležitou) problematiku subjektivních podmínek těžkého hříchu, je klíčovou otázkou, zda to, co cizoložník spáchal, je objektivně samo o sobě závažné. Ti, kdo chtějí změnit veřejnou disciplínu Církve ve věci podávání svatého přijímání tzv. „znovusezdaným“, implicitně prosazují názor, že není.
Avšak jak by mohlo tak závažné znesvěcení manželství, jako je cizoložství, nebýt věcí těžkého hříchu? Zdá se, že tato myšlenka dává smysl jen za předpokladu, že samo manželství není vážná věc. Jinými slovy, že i když cizoložství je porušením slibu, není to porušení důležitého slibu, a proto nejde o důležité porušení. Stručně řečeno, na manželství zase tak moc nezáleží. To však je de factoodmítnutí učení Druhého vatikánského koncilu o důležitosti manželství, což by nás vrátilo do časů, kdy se manželství nepokládalo za zcela plnohodnotnou cestu, jak následovat Krista.
Zastánci tohoto názoru by mohli odpovědět, že jsme je nepochopili – že jejich zájem je víc pastorační než teoretický. Souhlasíme s tím, že cizoložství je vážná věc, mohli by říct, ale pro lidi v druhém vztahu je věrnost rozpadlému manželství často příliš obtížná. V těchto případech věrnost vyžaduje pokusit se s dobrým svědomím změnit nový vztah tak, že pár bude žít „jako bratr a sestra“, a žádat toto je prostě příliš mnoho. Jak uvedl kardinál Kasper v rozhovoru pro časopisCommonweal, „hrdinství není pro průměrného křesťana“. Přesně to je však jiné převrácení Druhého vatikánského koncilu, totiž jeho učení o univerzálním povolání ke svatosti. Svatost může vyžadovat hrdinství. Snad vždycky tomu tak je. Neučil snad koncil, že všichni křesťané, nejen kněží a řeholníci, jsou povoláni k tomu, aby žili svatým životem?“
Zkráceno
Zdroj: catholicherald.co.