30. 6. 2015 Střípky ze světa
Delfy proslavila už antika. Teď se na scénu vrací Delfskou deklarací. Je z předminulého víkendu. Iniciovala ji plejáda osobností, neváhajících nést na trh kůži i za řeckou demokracii a lidská práva.Jsou to kalibry vědy i politiky. Z USA i Ruska, Británie i Francie, Kanady i Španělska, Itálie i Rakouska, Indie i Lotyšska, Kypru, Bulharska i samotného Řecka. Ve společné deklaraci píší:
„Evropské vlády, evropské instituce a MMF, postupující v holportu s velkými mezinárodními bankami a finančními institucemi, ne-li přímo pod jejich kontrolou, ženou tlak na legálně zvolenou řeckou vládu a lid do krajnosti.“ Neštítí se ani „nezastřených výhružek, pomluv a mediálního teroru“. Řecku tím vnucují pokračování v „sanaci“, jež způsobila „dosud největší ekonomickou, sociální a politickou katastrofu v dějinách západní Evropy od roku 1945“.
„HDP poklesl o 27 procent, víc než kolik činily materiální ztráty Francie a Německa za První světové války. Životní úroveň se snížila drasticky. Sociální systém je troskách. Řekové přišli o sociální práva, za něž bojovali po celé století. Na dně jsou celé sociální skupiny, stále víc Řeků účtuje se životem v bídě a beznaději skokem z balkónu, lidé s nadáním, jimž v tom nic nebrání, odcházejí do ciziny.“
„Demokracie se mění v čirou formalitu v zemi, kde se zrodila. ´Trojka´ (EU, ECB a MMF) se chová jako kolektivní ekonomický atentátník z Kafkova Procesu.“ „Sanace“, které Řecku nadiktovala, ho „předlužují ještě drastičtěji“. O to víc „devastují i konkurenceschopnost země.“ Brusel a evropské vlády je přesto razí hlava nehlava.
Cílem je „úplná kapitulace Syrizy“. Její „pokoření a debakl“. „Řeckému lidu se upírá pokojné a demokratické východisko ze sociální a národní tragédie.“ Zemi to „zahání do chaosu, ne-li přímo občanské války“. Do „sociální občanské války“ se už propadá. „Nevyhlášené“ a zatím jen „nízké intenzity“. Jde po krku hlavně „zranitelným, nemocným, mladým i hodně starým“. „Slabým a těm, koho bere štěstí obloukem“. „Je snad Evropou, již chceme pro své děti, právě to?“
Chceme – stojí dál v Delfské deklaraci – „vyjádřit naprostou, bezmeznou solidaritu s bojem, jejž vede řecký lid za svou důstojnost, národní a sociální spásu“. Za „osvobození zpod nepřijatelné neokoloniální nadvlády, již se zemi snaží vnutit ´Trojka´“. „Odsuzujeme nezákonné a nepřijatelné dohody, vnucené předchozím řeckým vládám pod hrozbami a nátlakem.“ Nadiktované v „rozporu s evropskými smlouvami, Chartou OSN a řeckou ústavou“.
„Vyzýváme evropské vlády a instituce, aby s nezodpovědnou a/zločinnou politikou vůči Řecku skoncovaly.“ A „neprodleně přijaly velkorysý program první pomoci, přispívající k ozdravení řecké ekonomiky a zvládnutí humanitární pohromy, která se kvapem šíří“.
„Na všechny Evropany apelujeme vzít na vědomí, že tím, co je v Řecku v sázce, nejsou jen řecké mzdy a penze, řecké školy a nemocnice, ba ani sám úděl historické země, v níž se pojem ´Evropa´ zrodil.“ Tady jsou totiž „v sázce i španělské, italské, ba i německé platy, důchody, prosperita, osud celého evropského sociálního státu, evropské demokracie, Evropy jako takové.“
„Nevěřte už médiím, komolícím smysl fakt.“ Cokoli se vám „vaši politici a média snaží namluvit, je namístě si nezávisle ověřit“. Snaží se „vyvolat iluzi stability“. Zatím „se jim to i daří“. Kdo „žije v Lisabonu či Paříži, Frankfurtu nebo Stockholmu, má možná pocit relativní stability“. Je to „iluze, jíž se neradno oddat“.
„Chcete-li vědět, co vás od vašich elit nemine, Řecko je názornou ilustrací. Zastavit je už dnes je snazší i prozíravější. Pokud svým vládám dovolíme, aby sociální masakr evropského lidu dovedly až do konce, zaplatí enormní cenu nejen Řecko, ale my všichni i naše děti.“
„Svou výzvu adresujeme v prvé řadě německému lidu. Nejsme z těch, kdo nevynechá příležitost, jak Němcům předhodit jejich minulost.“ Kdo je tím drží v zajetí „komplexu viny“. A využívá ho k „pofidérním účelům“. „Organizačnímu a technologickému daru německého lidu“ – jeho „senzitivnímu poměru k demokracii, ekologii a míru“ – „vzdáváme hold“. O to víc stojíme o „německý lid v prvých řadách budování jiné Evropy“ – „vzkvétající, nezávislé a demokratické v multipolárním světě“.
„Kam až to umí přivést slepá poslušnost k nezodpovědnému vůdci“ - a „v minulosti to tam i opravdu přivedla“ – „vědí Němci lépe, než kdokoli jiný v Evropě“. „Dávat jim z toho lekce nám nepřísluší.“ „Jak snadno to začíná triumfalistickou rétorikou“ - a „končí v ruinách, kam oko dohlédne“ – „vědí ze všech nejlépe oni sami“. „Nechceme po nich,