21.10.2015 Roberto de Mattei (foto), profesor historie a církevních dějin, Řím. Synoda se ocitla ve slepé uličce. Způsobuje to rozkol mezi těmi, kteří trvají na platnosti trvalého magisteria o manželství, a novátory, kteří by chtěli zvrátit dvoutisíciletou nauku církve, ale především by chtěli zvrátit pravdu evangelia. Jsou to totiž Kristova slova, božský a přirozený zákon, že řádně uzavřený manželský sňatek pokřtěných nemůže být z žádného důvodu na světě od nikým zrušen.
Jedna jediná výjimka by anulovala absolutní a univerzální hodnotu tohoto zákona a s tímto zákonem by se zřítila celá morální budova církve. Manželství je nerozlučitelné a není možno připustit neshodu mezi hlásaným principem a jeho praktickou aplikací. Církev požaduje radikální shodu mezi myšlenkou a slovy a mezi slovy a skutky, tak jak ji dosvědčovali mučedníci v průběhu dějin.
Novátorský princip, podle kterého se údajně nemění nauka, ale mění se její pastorační aplikace, zaráží klín mezi dvě neoddělitelné dimenze křesťanství: Pravdu a Život. Rozdělení mezi naukou a praxí nevychází z katolické nauky, ale z hegelovské a marxistické filozofie, která staví na hlavu tradiční axiom, podle kterého agere sequitur esse. Podle novátorů však naopak jednání předchází bytí, zkušenost nežije z pravdy, nýbrž pravdu vytváří. To je smysl přednášky, kterou pronesl kardinál Schönborn u příležitosti 50. výročí zavedení synody: »Víra nemůže být představována, nýbrž pouze dosvědčována, tvrdil vídeňský arcibiskup a zdůrazňoval tak prvenství svědectví před naukou. „Martyr“ (mučedník) v řečtině znamená svědek, ale pro mučedníky svědčit znamenalo žít pravdu, zatímco pro novátory znamená zradit ji, obrátit ji na zkušenost.
Prvenství pastorační praxe před naukou má tyto katastrofální důsledky:
1. „Virtuální synoda“ podobně jak tomu bylo u 2VK, je určena k tomu, aby převládla nad reálnou synodou. Mediální poselství, které ji doprovází, je důležitější než synodní dokumenty.
2. Post synoda je důležitější než synoda, protože představuje „autorealizaci“. Synoda totiž předá realizaci svých obsahů pastorační praxi. To, co se přetvoří, není prý nauka, ale pastorace, tato změna se neuskutečňuje na synodě, nýbrž v praktickém životě křesťanského lidu, tedy mimo synodu, po synodě v životě diecézí a farností církve.
3. Sebeuskutečnění synody se realizuje zkušeností dílčích církví, tedy decentralizací církve. Decentralizace opravňuje místní církve, aby experimentovaly s pluralitou pastoračních zkušeností. Jestliže však neexistuje jednotná praxe koherentní s jednotnou naukou, pak to znamená, že jich existuje mnoho a všechny zasluhují, aby byly vyzkoušeny. Protagonisty, kteří mají zavádět tuto revoluci do praxe, budou tedy biskupové a faráři, biskupské konference, místní společenství, každý podle své vlastní svobody a kreativity.
Rýsuje se hypotéza církve o „dvou rychlostech“ nebo s „variabilní geometrií“ . Vzhledem k samotnému morálnímu problému se bude chovat různým způsobem, podle situační etiky. Církvi „dospělých katolíků“ německého jazyka, kteří patří do „prvního světa“, bude povolen „rychlý postup“ misijního svědectví, církvi „polovyspělých katolíků“ afrických nebo polských, kteří patří k církvi druhého a třetího světa, bude povolen „pomalý postup“ útoku na vlastní tradice.
Řím by byl odstaven, zbaven reálné autority, s pouhou funkcí „charismatického impulsu“. Církev by byla de-vatikanizována, nebo lépe řečeno de-romanizována. Církev římskocentrická by byla nahrazována církví polycentrickou nebo polyedrickou. Obraz polyedru použil už často papež František. „Polyedr“ (mnohostěn) je jednota, ale všechny jeho části jsou rozmanité, každá se svou zvláštností, svým charizmatem. Je to jednota v různosti. To je ona cesta, kterou my křesťané nazýváme teologickým jménem ekumenismus: snažíme se udělat si tuto různost „Duchem svatým“ co nejharmoničtější, aby se stala jednotou (projev k letničním v Casertě 28. července 2014). Převedení moci na biskupské konference předpokládá již jedna pasáž v Evangelii Gaudium, která ji koncipuje jako konkrétní subjekty s autentickou naukovou autoritou. Výjimečná…
Jedna jediná výjimka by anulovala absolutní a univerzální hodnotu tohoto zákona a s tímto zákonem by se zřítila celá morální budova církve. Manželství je nerozlučitelné a není možno připustit neshodu mezi hlásaným principem a jeho praktickou aplikací. Církev požaduje radikální shodu mezi myšlenkou a slovy a mezi slovy a skutky, tak jak ji dosvědčovali mučedníci v průběhu dějin.
Novátorský princip, podle kterého se údajně nemění nauka, ale mění se její pastorační aplikace, zaráží klín mezi dvě neoddělitelné dimenze křesťanství: Pravdu a Život. Rozdělení mezi naukou a praxí nevychází z katolické nauky, ale z hegelovské a marxistické filozofie, která staví na hlavu tradiční axiom, podle kterého agere sequitur esse. Podle novátorů však naopak jednání předchází bytí, zkušenost nežije z pravdy, nýbrž pravdu vytváří. To je smysl přednášky, kterou pronesl kardinál Schönborn u příležitosti 50. výročí zavedení synody: »Víra nemůže být představována, nýbrž pouze dosvědčována, tvrdil vídeňský arcibiskup a zdůrazňoval tak prvenství svědectví před naukou. „Martyr“ (mučedník) v řečtině znamená svědek, ale pro mučedníky svědčit znamenalo žít pravdu, zatímco pro novátory znamená zradit ji, obrátit ji na zkušenost.
Prvenství pastorační praxe před naukou má tyto katastrofální důsledky:
1. „Virtuální synoda“ podobně jak tomu bylo u 2VK, je určena k tomu, aby převládla nad reálnou synodou. Mediální poselství, které ji doprovází, je důležitější než synodní dokumenty.
2. Post synoda je důležitější než synoda, protože představuje „autorealizaci“. Synoda totiž předá realizaci svých obsahů pastorační praxi. To, co se přetvoří, není prý nauka, ale pastorace, tato změna se neuskutečňuje na synodě, nýbrž v praktickém životě křesťanského lidu, tedy mimo synodu, po synodě v životě diecézí a farností církve.
3. Sebeuskutečnění synody se realizuje zkušeností dílčích církví, tedy decentralizací církve. Decentralizace opravňuje místní církve, aby experimentovaly s pluralitou pastoračních zkušeností. Jestliže však neexistuje jednotná praxe koherentní s jednotnou naukou, pak to znamená, že jich existuje mnoho a všechny zasluhují, aby byly vyzkoušeny. Protagonisty, kteří mají zavádět tuto revoluci do praxe, budou tedy biskupové a faráři, biskupské konference, místní společenství, každý podle své vlastní svobody a kreativity.
Rýsuje se hypotéza církve o „dvou rychlostech“ nebo s „variabilní geometrií“ . Vzhledem k samotnému morálnímu problému se bude chovat různým způsobem, podle situační etiky. Církvi „dospělých katolíků“ německého jazyka, kteří patří do „prvního světa“, bude povolen „rychlý postup“ misijního svědectví, církvi „polovyspělých katolíků“ afrických nebo polských, kteří patří k církvi druhého a třetího světa, bude povolen „pomalý postup“ útoku na vlastní tradice.
Řím by byl odstaven, zbaven reálné autority, s pouhou funkcí „charismatického impulsu“. Církev by byla de-vatikanizována, nebo lépe řečeno de-romanizována. Církev římskocentrická by byla nahrazována církví polycentrickou nebo polyedrickou. Obraz polyedru použil už často papež František. „Polyedr“ (mnohostěn) je jednota, ale všechny jeho části jsou rozmanité, každá se svou zvláštností, svým charizmatem. Je to jednota v různosti. To je ona cesta, kterou my křesťané nazýváme teologickým jménem ekumenismus: snažíme se udělat si tuto různost „Duchem svatým“ co nejharmoničtější, aby se stala jednotou (projev k letničním v Casertě 28. července 2014). Převedení moci na biskupské konference předpokládá již jedna pasáž v Evangelii Gaudium, která ji koncipuje jako konkrétní subjekty s autentickou naukovou autoritou. Výjimečná…