Podmínky na trhu práce již delší dobu zneklidňují více občanů, zejména ty starší, kterým byl prodloužen věk odchodu do důchodu. Často říkají, že nemohou sehnat tzv. normální práci. Mít stálé místo, denní pracovní dobu, stálý příjem, což zaručuje smlouva na dobu neurčitou.
Práce, která byla kdysi běžná, se hůře hledá. Tím je myšleno – nedělat dealera, který nabízí nějaké produkty, pojišťovacího agenta anebo finančního poradce na živnostenský list. (Mnoho měst již podomní prodej zakázalo a udělalo opatření, a to vzhledem ke špatným zkušenostem s podvody starších lidí.)
Ti, kteří vyrostli v čsl. totalitním režimu a byl jim prodloužen odchod do důchodu, se nenaučili dost pružně reagovat na změnu situace na trhu práce, nebo ani nemohou. Některé ročníky, asi tak od 1955 a mladší mají méně šancí sehnat stálé zaměstnání.
Navíc firmy, které nevyrábějí produkty na sklad, způsobují přelévání lidí tam a zase sem, když nabírají zaměstnance a propouštějí podle potřeb své výroby.
Do rámečku:
„Když člověk odpracuje 25-35 let, z lidského hlediska by si již zasloužil stabilní místo ve společnosti, v zaměstnání. V současnosti však tomu tak zhusta není, a tak zůstává jen u názoru nebo zbožného přání.“
„Je mi 55 let, odpracovala jsem v životě 35 let, doba odchodu do důchodu se mezitím prodloužila, mám ji odloženou nejméně o 7 let. Současně však na trhu zmizela normální práce, tj. když nechci dělat dealera nebo finančního poradce na živnostenský list, nabízet lidem zboží přes internet, po domě anebo jim volat na telefon apod.,“ sděluje jedna uchazečů o zaměstnání z úřadu práce a pokračuje:
„Třebaže mám střední školu, ráda bych třeba i uklízela, zametala nebo prodávala za pultem. Proč? Protože nechci skončit ve fabrice na 3 směnách. Anebo dělat 12hodinové směny, denní, noční, jako za časů otrokářské společnosti před 4 tisíci lety!“
Zhruba před 100 lety demonstrovali dělníci za 8hodinovou pracovní dobu. Dnes často pracují na 12hodinových směnách, někdy jsou rádi, že si vydělají a po směnách mají třeba 2 dny volna. Za několik let je to však na těle znát.
Josef – elektrikář, 59 let, přes rok nezaměstnaný, říká: „Na nástěnkách úřadu práce visí staré inzeráty, nebo jsou již řadu týdnů neplatné. Našel jsem nabídku jít pracovat do sousedního města, dojíždět. Dobře. Když nastoupím a dají mi tam nabízený plat 8–9 tisíc čistého, projezdím tak 1 200,- měsíčně. Zbude mi méně prostředků, než mám podporu státu a sociální dávky.
Pokud půjdu přes agenturu, budu čekat podle toho, jak agentura pracuje. Budu-li hledat jinak, dopadnu stejně. Proč zákony dělají lidé, aniž by do nich vložili něco morálního? Nemorálním zákonům čelíme všichni. Dat lidem práci je povinnost ve státu. Vytvářet pracovní místo a mít povinnost naučit soukromníky dělat jen výběrové řízení je málo.“
„Jak je u nás v ČR možné, že pracující obyčejný člověk může pobírat méně než nepracující na sociálních dávkách?“
Nejde pouze o nezaměstnané lidi. Ti, kteří pracují, na tom mnohdy nejsou lépe než ti, kteří pobírají sociální dávky
Jana V., 53 let, rozvedená – pracuje ve velké fabrice u výdeje jídla v kantýně, plat má 9,5 tisíce, živí dceru na střední škole, manžel jí dává 1 000,- Kč alimentů (nepodařilo se soudně získat více). Pracuje každý den. Na svém účtu má mínus 30 tisíc, každý měsíc bance zaplatí 500 Kč na úrocích.
Jana Š., účetní, 53 let, samoživitelka, pracuje na plný úvazek s platem 15 tisíc, syn v učebním oboru s maturitou. Ale každý měsíc její účet klesá do mínusu. Platí bance úroky kolem 18 %.
Jarka D.– 55 let, vdaná, 6 roků bez práce, vyučená knihařka v zpč. kraji. Pokusila se o brigádu v Tescu na vybalování zboží nebo úklid vagónů ve 12hodinových