Úspěšná rakousko-česká firma Sonnentor vznikla v ČR v roce 1992 a zaměřuje se na výrobu bylinných čajů a koření z bio surovin. Její spolumajitel Tomáš Mitáček je skeptikem stávajícího konceptu intenzivního zemědělství, jak jej známe, a je zastáncem dělání věcí ze srdce, s ohleduplností a s láskou. Zároveň se nebojí vyjádřit svůj názor.
Rozhovor jsme rozdělili na dvě části. Tato se věnuje obecnějšímu filozofování, zatímco ta první se zaměřuje čistě na Sonnentor.
Kdo nebo co utvářel vaše životní názory a postoje?
Těch lidí je hodně, hlavně to byly ženské. Vždy jsem měl kolem sebe takové dobré sudičky, které mě zachránily. Byl jsem strašný průšvihář, ale míval jsem kolem sebe nějaké starší dámy, které vnímaly ...ta jedna říkala, že jsem pošetilec, ale nejsem darebák. Připadá mi, že vždycky to byly ženské, ať už profesorka na gymnáziu, nebo jsem měl takovou dobrou vílu na vysoké škole, které se mě zastaly, když mě politicky filcovali.
Druhá skupina lidí je spousta přátel, kterým jsem hrozně vděčný, že jsem dramatické období dospívání překonal bez újmy. A pak jsem vděčný své sestře a jejímu mužovi, kteří jsou zhruba o deset let starší. Díky nim jsem už jako mlaďoch měl možnost přičichnout k ekologickému zemědělství.
Takže jste měl kolem sebe spíš starší lidi, kteří vás ovlivňovali...
Jo, vždycky jsem byl ten nejmladší ze skupiny, vždycky jsem byl obklopený staršími lidmi. Se skupinou vrstevníků jsem si nerozuměl. Připadlo mi, že oni řeší plytké věci, a mě zajímaly ty „světoborné“ (smích).
K ekologickému zemědělství jste se tedy dostal na vysoké? To už bylo po revoluci?
Já jsem už od začátku, co jsem začal vnímat, nesouhlasil. Měl jsem potřebu nesouhlasit a ochraňovat. Už na gymnáziu, možná ještě předtím, jsem dělal věci kolem ochrany přírody. Vždy mě to do přírody táhlo. Dělali jsme budky pro sovy a dravé ptáky, pomáhali mapovat jejich hnízdění a tak dále, místo abychom seděli v hospodě s kamarády.
Díky tomu, že jsme na vysoké škole měli povinné praxe, viděl jsem, jak to kolchoznictví nefunguje. Bylo to úplně šílené. Zemědělství bylo v té době víceméně odkladiště dále nevzdělavatelných lidí. Po tom, co jsem na těchto praxích zažil, pak jsem si říkal sám pro sebe: „Ne, na tomhle já se nemůžu podílet. To po mně nikdo nemůže chtít.“
Je tohle důvod, proč vysokoškolákům nabízíte praxi v Sonnentoru?
Mohl by to být. To mě ještě nenapadlo, ale zní to dobře (smích). My máme trošku vyšší ambice v projektu, který vzniká mimo firmu Sonnentor. Vzniká asi 20 kilometrů odtud, ve Velkých Hostěrádkách, jako modelová biofarma. Sonnentor je tomu jednou z takových sudiček, která se ho snaží někam posunovat. Tam bychom chtěli do budoucna vytvořit plnohodnotné vzdělávání.
Máme představu, že by to mělo fungovat jako výzkumný ústav ekologického zemědělství a zároveň vysoká škola ekologického zemědělství. Farma má 380 hektarů, přátelé tam ekologicky hospodaří šest let, a protože jsou to všechno lidé, kteří se kolem toho motáme 25 let, řekli jsme si: „Zatraceně, my už si zasloužíme mít modelovou ekologickou farmu, kde může kdokoliv, kdykoliv, v kterékoliv roční a noční době přijít a podívat se, kde se to dělá bez ohledu na to, že by se čekalo na dotace, kde se to dělá bez toho, aniž by se něco kamuflovalo. Kde to teče přirozenou cestou, kde to lidé dělají srdcem a s radostí.
Je to běh na dlouhou trať, ale hrozně mě to naplňuje. Konečně mám po mnoha letech pocit, že jsem se opět dostal k tomu zdroji, kde cítím, že je potřeba to kovat a posílat to dál.
Berete tento projekt, tuto farmu, jako jakýsi závazek vůči budoucím generacím?
To jste řekl moc vzletně. Já to cítím jako úkol, který bych si měl splnit. Někdy si připadám, že jsme jako apoštolové. Ale my nezvěstujeme žádnou novinu, my zvěstujeme staré věci, takové ty, co jsou prostě přirozené a normální.