Ivo Šebestík
15.8.2015 Altpress
V sedmdesátých letech minulého století točili francouzští, italští a španělští filmaři úspěšné komedie. V mnohých z nich šlo kromě legrace také o nastavení zrcadla tehdejšímu společenskému systému. Dálo se tak v době, kdy blahé uvolnění šedesátých let zvolna doznívalo a kapitalistický tržní systém se stejně tak zvolna, ale nesmírně pevně, usazoval v pozici, kterou od té doby, s nejrůznějšími „vylepšeními“, zastává dodnes.
Není náhodou, že v oboru společenské kritiky excelovali právě Jihoevropané. Tak například v italské komedii z roku 1972 „Che cosa è succeso tra mio padre e tua madre?“, kterou čeští diváci znají pod titulem „Nebožtíci přejí lásce“, je italské pohodově sladké dolce far niente tvrdě konfrontováno s americkým byznysmenem, jenž nechápe romantické kouzlo italského slunce, ostrova pokrytého květy a tříhodinové polední přestávky, během níž vše na ostrově hyne, aby posléze opět procitlo k novému radostnému životu. Jakmile sluneční žár ztratí alespoň trochu na intenzitě.
Americký byznysmen pro to ovšem nemá pochopení. Time is money. Všechno musí být rychle, nejlépe okamžitě, a pak zase pryč na jiné místo, za jiným byznysem, helikoptérou, letadlem, autem, čímkoliv. Jenom honem a honem. Život není od toho, aby se lidé loudali světem. Narodit se, rychle si odžít, co třeba, vydělat, investovat, utratit, pár hodin na kurtu, několik mejdanů, a pak pryč. Kremace, popel, nějaké kytky a Good bye, darling!
Podobně španělská komedie z roku 1974 nazvaná „Nuevos Españoles“ (Noví Španělé) má za ústřední téma převzetí španělské firmy americkou společností Bruster and Bruster. I pro Španěle sedmdesátých let bylo nepříjemným probuzením ze sladkého snu, museli-li vyměnit siestu za zběsilou štvanici na pracovišti pod americkým šéfem.
Tyto komedie byly veselé, zábavné a dobromyslně ironické. Životní styl, který si vymysleli anglosaské národy, se na jihu Evropy teprve usazoval. A jako všechno, co teprve začíná, a co ještě plně neprokázalo své „kvality“, budil přátelské veselí. Postupně si jižní Evropa zvykla, stejně jako si na anglosaský vzorec chování zvykly (nebo zvykají) i národy ve střední a východní Evropě.
A nyní trochu silnější káva
Trochu silnější kávu ale nabízí francouzská komedie z roku 1976 nazvaná „Le Jouet“, tedy „Hračka“. Hlavního hrdinu ztělesňuje tehdy ale i pak velice populární Pierre Richard. Zatímco „Nebožtíci“ pouze konfrontují dva naprosto odlišné světy jižní Itálie a průmyslových center USA a „Noví Španělé“ si dělali legraci ze svého nešikovného přizpůsobování se novým, americkým, zvykům, šli Francouzi v té době mnohem dál. V Hračce odhalili – s jistou mírou komediální nadsázky – samé jádro systému, ve kterém je svoboda jedince až do extrémní míry podmíněna a relativizována jeho sociálním statutem.Pierre Richard
Film se promítal už v tehdejším Československu a starší a střední generace si jeho obsah pamatují. Nicméně, alespoň stručné připomenutí hlavní dějové linie: Novinář (Pierre Richard) je sedmnáct měsíců bez práce. Štěstí se na něj posléze ale usměje a získá místo v pařížském týdeníku. Jeho šéfredaktorem je loutka, jak sami zaměstnanci mezi sebou o něm říkají – atrapa (Přesně tomuto vývoji, bohužel, neunikla ani současná česká média). O všem podstatném rozhoduje generální ředitel a majitel v jedné osobě. Je jím velice bohatý podnikatel, ztělesňující dvě odvrácené strany jedné mince. Na straně jedné kapitalista, který je absolutistickým vládcem svého impéria (vydavatelství a nakladatelství), a který své zaměstnance nazývá členy rodiny, fakticky jsou však v pozici nevolníků. Rodinný aspekt jeho vládcovství nese rysy archaického řeckého „království“, ve kterém je král (například Odysseus na Ithace) v podstatě hospodář, sedlák, a jeho poddaní jsou čeledí, která má (tehdy ještě) právo sedávat u jednoho stolu s rodinou hospodáře.
Takovouto scénou ostatně začíná novinářovo působení v redakci. Je pozván na setkání zaměstnanců nakladatelství a vydavatelství s panem velkomožným, tedy generálním ředitelem a majitelem v jedné osobě. Pan majitel se opozdí, a tak dá na dálku pokyn zaměstnancům, aby usedli k obědu bez něj. Že on se dostaví později.
Tak se i stalo. Pan majitel přišel doprovázen jedním velmi úslužným „podržtaškou“. Žoviálně pozdravil své poddané zaměstnance a usedl na židli v čele stolu, leč dost daleko od něj. Neučinil to, co by se dalo čekat. Nepřisunul svou židli blíže stolu, ale naopak popadl stůl a posunul jej k sobě. Během dvou vteřin měl tak každý stolovník před sebou jídlo sousedovo. Nikdo ani nepípnul, nikdo nevrhl na pana majitele zlostný pohled, žádný z přítomných nevstal a neodešel od stolu.
Všichni přítomní byli zaměstnanci pana šéfa a na ulici čekal dav nezaměstnaných, kouzelná zaříkávací formule ka
V sedmdesátých letech minulého století točili francouzští, italští a španělští filmaři úspěšné komedie. V mnohých z nich šlo kromě legrace také o nastavení zrcadla tehdejšímu společenskému systému. Dálo se tak v době, kdy blahé uvolnění šedesátých let zvolna doznívalo a kapitalistický tržní systém se stejně tak zvolna, ale nesmírně pevně, usazoval v pozici, kterou od té doby, s nejrůznějšími „vylepšeními“, zastává dodnes.
Není náhodou, že v oboru společenské kritiky excelovali právě Jihoevropané. Tak například v italské komedii z roku 1972 „Che cosa è succeso tra mio padre e tua madre?“, kterou čeští diváci znají pod titulem „Nebožtíci přejí lásce“, je italské pohodově sladké dolce far niente tvrdě konfrontováno s americkým byznysmenem, jenž nechápe romantické kouzlo italského slunce, ostrova pokrytého květy a tříhodinové polední přestávky, během níž vše na ostrově hyne, aby posléze opět procitlo k novému radostnému životu. Jakmile sluneční žár ztratí alespoň trochu na intenzitě.
Americký byznysmen pro to ovšem nemá pochopení. Time is money. Všechno musí být rychle, nejlépe okamžitě, a pak zase pryč na jiné místo, za jiným byznysem, helikoptérou, letadlem, autem, čímkoliv. Jenom honem a honem. Život není od toho, aby se lidé loudali světem. Narodit se, rychle si odžít, co třeba, vydělat, investovat, utratit, pár hodin na kurtu, několik mejdanů, a pak pryč. Kremace, popel, nějaké kytky a Good bye, darling!
Podobně španělská komedie z roku 1974 nazvaná „Nuevos Españoles“ (Noví Španělé) má za ústřední téma převzetí španělské firmy americkou společností Bruster and Bruster. I pro Španěle sedmdesátých let bylo nepříjemným probuzením ze sladkého snu, museli-li vyměnit siestu za zběsilou štvanici na pracovišti pod americkým šéfem.
Tyto komedie byly veselé, zábavné a dobromyslně ironické. Životní styl, který si vymysleli anglosaské národy, se na jihu Evropy teprve usazoval. A jako všechno, co teprve začíná, a co ještě plně neprokázalo své „kvality“, budil přátelské veselí. Postupně si jižní Evropa zvykla, stejně jako si na anglosaský vzorec chování zvykly (nebo zvykají) i národy ve střední a východní Evropě.
A nyní trochu silnější káva
Trochu silnější kávu ale nabízí francouzská komedie z roku 1976 nazvaná „Le Jouet“, tedy „Hračka“. Hlavního hrdinu ztělesňuje tehdy ale i pak velice populární Pierre Richard. Zatímco „Nebožtíci“ pouze konfrontují dva naprosto odlišné světy jižní Itálie a průmyslových center USA a „Noví Španělé“ si dělali legraci ze svého nešikovného přizpůsobování se novým, americkým, zvykům, šli Francouzi v té době mnohem dál. V Hračce odhalili – s jistou mírou komediální nadsázky – samé jádro systému, ve kterém je svoboda jedince až do extrémní míry podmíněna a relativizována jeho sociálním statutem.Pierre Richard
Film se promítal už v tehdejším Československu a starší a střední generace si jeho obsah pamatují. Nicméně, alespoň stručné připomenutí hlavní dějové linie: Novinář (Pierre Richard) je sedmnáct měsíců bez práce. Štěstí se na něj posléze ale usměje a získá místo v pařížském týdeníku. Jeho šéfredaktorem je loutka, jak sami zaměstnanci mezi sebou o něm říkají – atrapa (Přesně tomuto vývoji, bohužel, neunikla ani současná česká média). O všem podstatném rozhoduje generální ředitel a majitel v jedné osobě. Je jím velice bohatý podnikatel, ztělesňující dvě odvrácené strany jedné mince. Na straně jedné kapitalista, který je absolutistickým vládcem svého impéria (vydavatelství a nakladatelství), a který své zaměstnance nazývá členy rodiny, fakticky jsou však v pozici nevolníků. Rodinný aspekt jeho vládcovství nese rysy archaického řeckého „království“, ve kterém je král (například Odysseus na Ithace) v podstatě hospodář, sedlák, a jeho poddaní jsou čeledí, která má (tehdy ještě) právo sedávat u jednoho stolu s rodinou hospodáře.
Takovouto scénou ostatně začíná novinářovo působení v redakci. Je pozván na setkání zaměstnanců nakladatelství a vydavatelství s panem velkomožným, tedy generálním ředitelem a majitelem v jedné osobě. Pan majitel se opozdí, a tak dá na dálku pokyn zaměstnancům, aby usedli k obědu bez něj. Že on se dostaví později.
Tak se i stalo. Pan majitel přišel doprovázen jedním velmi úslužným „podržtaškou“. Žoviálně pozdravil své poddané zaměstnance a usedl na židli v čele stolu, leč dost daleko od něj. Neučinil to, co by se dalo čekat. Nepřisunul svou židli blíže stolu, ale naopak popadl stůl a posunul jej k sobě. Během dvou vteřin měl tak každý stolovník před sebou jídlo sousedovo. Nikdo ani nepípnul, nikdo nevrhl na pana majitele zlostný pohled, žádný z přítomných nevstal a neodešel od stolu.
Všichni přítomní byli zaměstnanci pana šéfa a na ulici čekal dav nezaměstnaných, kouzelná zaříkávací formule ka